Historie

FK Admira/Slavoj

Úplné počátky kobyliského fotbalu sahají až do dávného roku 1907. Do prachem zapadaných časů císaře pána, rakouské monarchie a například do roku zahájení provozu v Městském divadle na Královských Vinohradech. Ne, tenkrát ještě světlo světa naše dnešní Admira nespatřila. Tenkrát jen kobyliští páni kluci objevili kouzlo, které v sobě skrýval hadrák, do něhož se dalo kopat a který tak zábavně létal od nohy k noze. Na plácku v místech dnešní tramvajové zastávky Ke Stírce se odehrály první líté mače, při kterých brankové tyče představovaly odložené čepice... Když kopat do balonu, tak s nějakým řádem a s nějakými pravidly. Ostatně, v Libni a Karlíně už měli fotbaloví nadšenci ustavené kroužky kopané. Kobylisy přece nemohly zůstat stranou! V dobových záznamech se dochovala i jména průkopníků kopané ve zdejší čtvrti - bratři Staňkové, Bedřich Koníček, Karel Šanda, Josef Hauf, Karel Havlík. Ti stáli u zrodu prvního řádného kroužku fotbalistů v Kobylisích. Jako hřiště posloužil "plac" v tehdejší cihelně, který se stal dějištěm prvních herních kontaktů s Libeňáky a Karlínskými. Výsledky se ovšem nedochovaly... Fotbal se líbil a začal zapouštět kořeny. Kobylisy mu přicházely na chuť. A tak se stalo, že se sešla první schůze fotbalistů a ti se dohodli na historickém kroku. Na den 17. května 1909 (bylo to pondělí) svolali ustavující valnou hromadu do hostince pana Františka Kopřivy Na Pěšinkách. A ta se dohodla na vzniku opravdového sportovního klubu. V čele vůbec prvního výboru stanul předseda Josef Hauf, za jeho členy účastníci zvolili Františka Staňka, hostitele valné hromady Františka Kopřivu, Karla Šandu, Bedřicha Koníčka, Václava Hraběte a Antonína Zátku. Čekáte, že klub přijal název Admira? Omyl! Na návrh předsedy Haufa se účastníci shodli - od onoho 17. května 1909 v Kobylisích existoval SK Meteor. Vida, náš klub se tedy ve svém pravěku jmenoval navlas stejně, jako starší klub v sousední Libni! Rok to trvalo, než se jedenáctka SK Meteor Kobylisy postavila k řádnému fotbalovému utkání, které už se hrálo podle veškerých tehdy platných regulí. A byla to velká sláva, neboť "Kobylisy podaly proti SK Maninskému týmu výkon znamenitý a ke spokojenosti všech zainteresovaných rodáků a starousedlíků vyhrály způsobem velkolepým 3:1". "Plac" v cihelně však přestal postačovat, bylo v zájmu rozvoje fotbalu získat nové hřiště. Stalo se - vzniklo za starou školou, v prostoru dnešních ulic V Brance a Vršní. Tou dobou také podnikl SK Meteor Kobylisy první fotbalové zájezdy, úspěšně bojoval na hřištích soupeřů v Českém Brodě a Mělníku. Mohli snad tehdejší nadšenci tušit, že za nějakých devět desetiletí se tyhle kluby potkají v České fotbalové lize? V roce 1912 však nastala situace, kdy se SK Meteor musel odstěhovat ze hřiště za starou školou a dalo to hodně práce, než vzniklo hřiště nové - pod hřbitovem. Chuť a zájem o kopanou v Kobylisích narůstaly - jak mezi mládeží, tak i mezi dospělými muži. Jenže přišel rok 1914, 26. července vyhlásil císař pán ve Vídni válku Srbsku a skoro všichni vyznavači fotbalu, hráči i činovníci z Kobylis, oblékli uniformu rakouské armády a vyrazili na frontu. Fotbal ale docela nezemřel, neboť kluci z Trojské ulice a taky z Ládví kopali do meruny dál, válka neválka! Ti, co měli štěstí a vrátili se z válečné vřavy domů, činnost SK Meteor Kobylisy vbrzku obnovili a pod tímto názvem klub fungoval až do roku 1920. Do roku historického, neboť tehdy padlo rozhodnutí o přičlenění tehdy ještě venkovských Kobylis k Velké Praze. Nová čtvrť československé metropole se rozloučila se starým názvem svého fotbalového klubu, který napříště vystupoval už jako SK Praha XVI a od roku 1931 pak jako SK Praha VIII. Pamětníkům už bude tahle firma povědomá - jistě, SK Praha VIII se na jeden rok probojoval dokonce do divize (za oněch časů druhé nejvyšší soutěže) a v Kobylisích působil až do roku 1948. Tehdy... ale počkat, nepředbíhejme!

Vedle Meteoru Rudá hvězda

Vraťme se do roku 1922. Až do té doby hrával tehdejší SK Praha XVI kopanou na svém novém hřišti "U Sloupu", vlastně na hranicích Kobylis a Nové Troji. Jenže pak dostal výpověď a nezbylo, než si zase sbalit fotbalové nádobíčko a odstěhovat se. Kam? Na nové hřiště, k Ládví. Z Nové Troji na Ládví byl ale lán světa, a proto se vyznavači kopané Václav Švarc, Jaroslav Lán, Václav Hejna a Josef Kříž rozhodli pro radikální řešení - než se stěhovat na druhý konec Kobylis, to raději založíme vlastní klub! Stalo se a psalo se datum 12. května 1923. Na ustavující schůzi byl zvolen Václav Švarc předsedou, Jaroslav Lán místopředsedou a ve výboru pak zasedli Josef Kříž, Antonín Rýgr (otec nejslavnějšího odchovance kobyliského fotbalu), Karlové Popilka, Pařízek, František Šťastný, Alois Přáda, Václav Sobíšek, Václav Dudka a Jaroslav Svoboda. Výbor svolal na 28. června 1923 valnou hromadu, které se zúčastnilo 54 fotbalových nadšenců. Jednání schválilo název nového klubu SK Rudá hvězda Kobylisy a do čela zvolilo Františka Hejnu. Místopředsedy se stali Václav Švarc a Václav Dudka. Výbor začal pracovat ve složení Josefové Kříž, Rýgr, Bambula, Františkové Šťastný, Zeman, Sůra, Jaroslavové Popilka, Lán, Svoboda, Petr Popilka, Karel Trousílek a Alois Hejna. Krátkou dobu dohrávala Rudá hvězda ještě na hřišti "U Sloupu". Pak jí ale nezbylo nic jiného, než se poroučet. Nebylo zbytí. Chtěla-li Rudá hvězda pokračovat v činnosti - a to chtěla! -, musela požádat rivalský SK Praha XVI o azyl na jeho hřišti pod Ďáblickým hájem. V roce 1924 se členové rozhodli pro změnu názvu, z Rudé hvězdy se klub přeměnil na obecněji přijatelnější Dělnický SK Kobylisy. O dva roky později se kobyliský fotbal vrátil oklikou zpátky tam, kde kdysi začínal - DSK totiž získal pozemek v bývalé cihelně a zbudoval si tam vlastní hřiště. Dělnickému SK Kobylisy se na sportovním poli dařilo! Postoupil ze IV. třídy do III. třídy, posílil kádr mužstva především mladými fotbalisty, vybojoval si postup do II. třídy a za tři roky dokonce do I. B třídy bývalé Středočeské fotbalové župy! Koncem ledna roku 1930 se sešla valná hromada DSK a tady zazněl doslova historický návrh - začít v I. B třídě pod docela novým názvem. Ve Vídni mají Admiru, je to slavný a úspěšný klub, proč by nemohla mít Admiru taky Praha VIII? Přítomní přijali návrh nadšeným potleskem, a tak na českých fotbalových hřištích válí kobyliský klub pod názvem Admira už 69 let! S novou hlavičkou kopala SK Admira VIII tři roky I. B třídu. Pak tuto soutěž vyhrála a v roce 1939 se jako vítěz I. A třídy dokonce kvalifikovala do divize. Tu pak hrála v časech protektorátu až do ročníku 1943/1944. Zmíněná sezóna se pro kobyliský fotbal stala sezónou vpravdě historickou, neboť se v ní na divizní úrovni poprvé a naposledy setkaly Admira VIII a nováček SK Praha VIII. Admira byla lepší a derby vyhrála 1:8 - SK Praha VIII ostatně z divize zase po roce sestoupil.

Ani dva kluby nestačily

Fotbal v Kobylisích vyhrával na celé čáře. Ve 30. letech se mu chtělo aktivně věnovat tolik mužů a chlapců, že existence Admiry VIII a SK Praha VIII nepostačovala! Světlo světa proto spatřil dokonce třetí klub. Co tomu předcházelo? Každý ze zmíněných klubů měl tenkrát v řádných soutěžích nejen A-tým, ale také béčko, s nimi přinejmenším dvě dorostenecké jedenáctky a několikeré žactvo. Právě přemíra mládežníků si vynutila vznik třetího klubu, protože nadějní dorostenci při přechodu do kategorie dospělých fakticky neměli uplatnění. Myšlenka si v Kobylisích rychle získala náležitý počet příznivců a zjara roku 1934 se proto Kopřivova fotbalová hospoda Na pěšinkách stala svědkem dalšího historického mezníku. Pětatřicet nadšenců převážně mladšího věku tu odsouhlasilo založení SK Rapid VIII - zájem byl tak silný, že účastníci schůze už nepovažovali za nutné svolávat ještě valnou hromadu. Volby určily prvním předsedou Rapidu VIII Václava Srbu st., místopředsedou Františka Plecitého. Výbor dále tvořili Antonín Řápek, Jaroslav Kovařík, František Luka, Rudolf Novotný, Josef Bejček a Josef Pospíšil. Ke cti členů Rapidu budiž po letech připomenuto, že řada z nich ochotně podporovala činnost klubu osobními finančními příspěvky. První tři roky své existence odehrál Rapid VIII v soutěžích Svazu tělovýchovných klubů. V roce 1937 se přihlásil do soutěží Středočeské župy. Domácím hřištěm zpočátku nedisponoval, a proto hrával zpravidla na půdě soupeřů. Časem se sídlem Rapidu stalo někdejší staré hřiště Admiry VIII poblíž Trojské ulice. Zlomem v činnosti Rapidu VIII mělo být zřízení prvního skutečného domácího hřiště v Čimické ulici. Tady ovšem dlouho nepobyl a musel hřiště opustit. V roce 1940 proto přesídlil na hřiště u Ládví, kde do té doby byla domovem Admira VIII. Ta mezitím vybudovala nový stánek u kobyliské střelnice. Přestože existence samostatného Rapidu neměla příliš dlouhého trvání, patří i tato kapitola neoddělitelně k historii kopané v Kobylisích. Kdyby pro nic jiného, pak aspoň pro skutečnost, že SK Rapid VIII dosahoval trvale úspěšných výsledků jak na sportovním, tak i na společenském poli. Klub posléze splynul se známějším a uznávaným SK Praha VIII.

Góly padaly i u salesiánů

O hřišti u salesiánského internátu, zřízeném roku 1935 na Kobyliském náměstí a hojně využívaném nejen chlapci ubytovanými v internátu, ale vlastně spoustou kluků z Kobylis, by mohli leccos vyprávět pánové Žďárský, Forejt, Nejedlý, Kinský (otec dnešního brankáře ligového Liberce) a další. Fotbalově na něm vyrostl i Antonín Rýgr, patrně vůbec největší postava, kterou kdy kobyliský fotbal vychoval. Pamětníci dodnes říkávají - kopací míč tou dobou duněl u salesiánů den co den, až do setmění...

Tři roky v poválečné divizi

Když dozněly poslední výstřely II. světové války, nastal čas na mírový život a taky - jak jinak! - na fotbal. Admira VIII dál pokračovala v divizní soutěži, SK Praha VIII o třídu níž.

Místo Admiry Vozovna

Po únoru roku 1948 se v zemi udála spousta věcí, nad nimiž zůstával rozum stát... Fotbal novému větru samozřejmě také neunikl. Ze Sparty se podivně zrodilo Sokolovo, Slavia se musela přejmenovat na Dynamo, Bohemka se proměnila ve Stalingrad. A co Kobylisy? Z fotbalové mapy zmizela Admira VIII, SK Praha VIII, již dříve Rapid VIII - a najednou tu byl sloučený klub kobyliských fotbalistů, kterému mocipáni přidělili zcela nový název TJ Dynamo-vozovna Kobylisy. I kopaná se stala rukojmím politiky jedné politické strany, orientované na východ. Minulostí se staly liga, divize a 1. třídy. Po sovětském vzoru hrály naše oddíly (už nikoli kluby) celostátní mistrovství I, celostátní mistrovství II, oblastní soutěže a podobně. Byla to doba, kdy reorganizace stíhala reorganizaci, podoba soutěží se co chvíli měnila, kdy se staré, letité a populární kluby ztrácely v propadlišti dějin a na výsluní se draly jiné, za nimiž stály preferované resorty a podniky. Admirácký fotbal pod hlavičkou Dynama-vozovny si ovšem nadále počínal úspěšně a navazoval na předchozí tradici i výsledky. V Kobylisích se dál hrála druhá nejvyšší soutěž, zvaná oblastní. Jedním z podivných rozhodnutí oněch časů bylo nařízení mocipánů z roku 1952, podle něhož se mohl sportovec zapojit do činnosti pouze v oddílech tělovýchovných jednot, jež působily při podniku, kde byl dotyčný zaměstnán. V praxi to znamenalo, že za Dynamo-vozovnu směli hrát fotbal vlastně jen tramvajáci. Byl to pro klub těžký úder, neboť mezi našimi tehdejšími fotbalisty by se našli zástupci lecjakých profesí, muži od elektrických drah však mezi nimi v podstatě nebyli. Následkem tohoto rozhodnutí, hodného radních z pověstného Kocourkova, byl zánik mužstev dospělých. Slavná Admira stála před vynuceným ukončením činnosti... Na tomto místě je nyní nezbytné od srdce poděkovat hrstce skutečných nadšenců a věrných admiráků, kteří by nemohli pád kobyliské kopané přenést přes srdce, kteří proto nezůstali nečinně sedět v koutě s rukama v klíně a na bývalém hřišti u střelnice se obětavě věnovali aspoň žáčkům a dorostu. Léta 1952-1955 nepatří v historii klubu k těm nejšťastnějším, ale díky pánům Ladislavu Urbanovi, Františku Rodrovi, Václavu Hankovi, Josefu Zavázalovi, Janu Roubíkovi, Jaroslavu Duškovi, Františku Charvátovi, Jaroslavu Koubovi, Janu Kmentovi a některým dalším Admira nezašla na úbytě. Když funkcionáři tehdejšího Státního výboru pro tělovýchovu a sport pochopili, že s provozováním činnosti pouze v podnicích značně přestřelili, byl verdikt změněn. Dobvrovolná tělovýchova a sport mohly být napříště organizovány i v bydlišti. To byla živá voda pro admirácký fotbal. Už na podzim 1955 se sešla z iniciativy dobrovolných funkcionářů kobyliské kopané ustavující schůze členstva, která rozhodla takto - TJ Dynamo-vozovna Kobylisy, navazujíc na slavné tradice Admiry VIII, obnovuje činnost mužstev dospělých. Vyvstala ovšem otázka - kde se vlastně bude hrát? Na hřišti u střelnice totiž už začaly vyrůstat obytné domy, a proto výbor oddílu kopané vstoupil do jednání s kobyliskými kynology o tom, zda milovníci psů uvolní milovníkům fotbalu pozemek na někdejším hřišti pod vozovnou. Stalo se a hřiště bylo obnoveno. Pamětníci vědí, že bývalo vlastně na stejném místě, kde je náš dnešní stadion, ale otočené o devadesát stupňů, neboli jedna branka stála směrem k tramvajovým kolejím, druhá k Bohnicím. Městská fotbalová sekce v Praze zvážila dosavadní výsledky kobyliského fotbalu a uznala, že by si nezasloužil začínat zcela znovu v nejnižší třídě. Proto bylo mužstvo dospělých zařazeno do 1.B třídy. Tu pod vedením Josefa Forejta vyhrálo a postoupilo do 1.A třídy. Krize a hrozba zániku klubu byly definitivně pryč. Pod vozovnou v ulici Na Pecích započala roku 1958 výstavba našeho dnešního stadionu a fotbal se proto načas stěhoval do Libně na Koráb, kde kdysi kopával tamní SK Libeň divizi i 1. ligu. Škvára na Korábě našim fotbalistům svědčila! V roce 1958 vyhráli 1.A třídu a stali se nováčky městského přeboru Prahy. O dva roky zvítězili i v této soutěži a ti, kteří tyto časy pamatují, dodnes tvrdí, že tenkrát mělo Dynamo Kobylisy zřejmě vůbec nejlepší jedenáctku všech dob. Prvenství v městském přeboru znamenalo postup do II. ligy. Uvědomíme-li si, že šest let předtím stál kobyliský fotbal na pokraji zániku, musíme i dnes, po čtyřech desetiletích, uctivě smeknout. Jako hráči se tenkrát o skvělý úspěch zasloužili Jiří Plaček, Josef Somol, Ladislav Němeček, Karel Trnka, Mirek Bříza, František Kasal, Richard Mácha, Jaroslav Brejcha, František Novotný, V. Trubač, Otto Gronwel a zejména pak hrající trenér Josef Forejt. O kobyliský fotbal byl tenkrát zájem a několikatisícové návštěvy na mistrovských zápasech byly pravidlem. Zřejmě i proto fotbalový svaz dospěl k závěru, že Dynamo Kobylisy patří k ekonomicky silných oddílům, a zařadil nováčka II. ligy do B-skupiny, tedy na Moravu. Shodou různých okolností vstupovalo mužstvo do této nesmírně těžké soutěže, kterou hrály třeba ZJŠ Brno, KPS Brno, Dukla Pardubice, Gottwaldov, VŽKG, Otrokovice či Žižkov, spíše oslabeno než posíleno. Záchrana se ukázala být nad síly Dynama, ostatně, v té době sestupovala z tuctu účastníků skupiny plná třetina a pád do příslušných krajských přeborů tak spolu naším týmem postihl také Prostějov, Ratíškovice a Kutnou Horu. Dynamo Kobylisy se tedy vrátilo do městského přeboru Prahy a vedlo si tam několik let poměrně úspěšně.

Už na vlastním stadionu

Pozorný čtenář již ví, že od roku 1958 se v ulici Na Pecích budoval náš nynější stadion. Možná, že to dnes u leckoho vzbudí pobavený úsměv, ale pravdou už navždy zůstane, že sportovní fandové z Prahy 8 na něm odpracovali úhrnem více než 300 tisíc brigádnických hodin. Všichni si zasluhují uznání, avšak daleko největší zásluhu na vzniku našeho současného fotbalového stánku měl bývalý předseda kobyliské tělovýchovné jednoty Ladislav Urban. Od ročníku 1965/66 obnovil český fotbal soutěž na úrovni divize, zrušené po roce 1948. Divize už ovšem nebyla druhým, nýbrž až třetím stupněm - po I. a II. lize. Dynamo Kobylisy, nástupce Admiry VIII, se do divize vrátilo hned při její obnovené premiéře - postup si vybojovalo ziskem 2. místa v městském přeboru Prahy. Na dlouhá léta se pak naše mužstvo stalo tradičním účastníkem této soutěže. Od ročníku 1868/69 se klub vrátil k názvu, který přijal osmatřicet let předtím. Jen římskou osmičku nahradila běžně užívaná arabská. V tabulkách a výsledcích se napříště objevovala TJ Admira Praha 8.

Bilance posledního čtvrtstoletí

Před pětadvaceti let vedl naše mužstvo trenér Dušan Uhrin, který se později proslavil jako mimořádně úspěšný lodivod mistrovské Sparty (z Admiry tam odešel k 1. lednu 1976) a pak i národního týmu, jenž v roce 1996 obsadil na Mistrovství Evropy 2. místo za vítězným Německem. Uhrina vystřídal na trenérské lavičce známý hráč Sparty Vladimír Táborský, ale dlouho v Admiře nepobyl - na jeho místo usedl Miroslav Linhart. Když i on odešel za lepším do nedalekých Neratovic, převzal mužstvo Josef Tovara. Toho začas nahradil Miloš Mizera. V té době hrávala Admira 8 víceméně střídavě divizní skupiny B a C a v tabulce končívala zpravidla mezi lepší polovinou účastníků. V ročníku 1977/78 jsme mezi všemi pražskými divizionáři získali nejlepší umístění a navrch jsme vyhráli i soutěž slušnosti! O dvě sezóny později klub pozměnil svůj název na TJ Admira Kobylisy. V této éře psali historii klubu zejména hráči Seibert, Macháček, Vyleťal, Nebeský, Vraný, Štefeček, Lukeš, Kutil, pozdější opora ligového Chebu, ing. Rada a jiní. Když řídící orgány zařadily pro ročník 1980/81 náš tým do divizní skupiny A, začalo se odvážně přemýšlet i mluvit o postupu, protože díky ohlášené reorganizaci šly nahoru hned čtyři týmy. Zlaté oči... Skončili jsme až na 9. místě a trenér Mizera "balil kufry" - nahradil jej Fr. Novotný. V dalších letech se do Kobylis vrátily divize B a C, ale ani tam admirácký fotbal příliš nezářil. Nejvýraznějšími postavami té doby byli zajisté hráči Vlček a Segmüller. Dne 10. října 1984 oznámil trenér Fr. Novotný, že pro jaro nebude moci ze zdravotních důvodů mužstvo vést. Proto do Kobylis přišel legendární Ota Hemele, pozdější předseda Slavie, a toho za rok střídal Robert Segmüller. Po dvou letech pak - vlastně z nouze - usedl na trenérskou lavičku opět uznávaný Josef Forejt. Nástup Antonína Pexy k 1. lednu 1989 byl spojován s nadějemi na vzestup klubu vzhůru, ale souhrou řady okolností přišlo něco, co si předtím nikdo vůbec nechtěl připustit - sestup do pražského přeboru... Nebylo se čemu divit, výsledky jako 1:5 s Chomutovem B doma nebo 0:6 ve Slaném a stejný debakl v Chomutově napovídaly, že v mužstvu je opravdu cosi nedobrého. Po předlouhých letech jsme tedy byli nuceni opustit divizní společnost. V osmdesátých letech se nejvíce prosazovali hráči Segmüller, Maurer, Hřebačka, Mach, Fr. Novotný ml. i další. Na podzim 1989 jsme tedy vstupovali do pražského přeboru s vírou, že za rok můžeme být zase zpět v divizi. Nestalo se - postoupila Přední Kopanina, náš tým obsadil až 5. místo. Možná i proto, že v té době z Admiry odešel Fr. Novotný ml. na přestup do Tatry Smíchov, s nímž sice vedení klubu nesouhlasilo, který však jako protřelý "šíbr" zaonačil bývalý hospodář Admiry V. Hanek, když bez vědomí klubu opatřil přestupní lístky klubovým razítkem a dvěma nečitelnými podpisy. Příslušný orgán fotbalového svazu takto zmanipulovaný "přestup" posvětil a Novotný oblékl smíchovský dres... O rok později jsme v přeboru skončili až na 7. příčce a v dalším ročníku na 6. místě. Našli se i takoví, kteří tehdy Admiře prorokovali pád ještě hlouběji. V roce 1992 se ale klub sloučil s nedalekým Slavojem Praha 7, jehož činovníci Josef Přitasil a Jiří Kubice se stali z funkcionářského hlediska mimořádně cennými posilami, přijal stávající název Admira/Slavoj a odstartoval spanilou jízdu přeborem Prahy. Na jejím konci byly nervydrásající a hlavně vítězná stíhačka s vynikajícím Vyšehradem a po ní 20. června 1993 postup zpátky do divize. V období účinkování mužstva v přeboru Prahy se na trenérském postu objevili Robert Segmüller s Jiřím Troníčkem, Josef Vejvoda, Fr. Novotný, Petr Roubík, Jiří Kubice a od 27. května 1993 Josef Balog. Mezi hráči o sobě svými výkony dávali vědět brankář Horník, Eger, Hynek Boštík, Schiller, Gonda, Holeček, Brejcha, Kropáček a jiní. V divizi jsme si po postupu vyzkoušeli dvakrát skupinu C a jednou A. Z trenérské lavičky tým vedli znovu Miroslav Linhart a pak Zdeněk Peclinovský. Jako nováček Admira/Slavoj určitě nezklamala. Obsadila 6. místo a znovu skončila po letech vůbec nejlépe mezi pražskými divizionáři. V dalším ročníku jsme si o dvě místa pohoršili, ale opět jsme si vybojovali neoficiální titul "nejlepší pražský účastník divize". Jestliže jsme měli po zařazení do divizní skupiny A v ročníku 1980/81 zálusk na postup a ono to nevyšlo, pak v ročníku 1995/96 mužstvo skupinu A, kam bylo zařazeno, vyhrálo se 14bodovým náskokem před Vlašimí. Postup do ČFL si pojistilo památnou remízou 2:2 na hřišti FK Tábor. Prohrávali jsme brzy už 0:2, pak ale Urban snížil z přímého kopu a v nastaveném čase šel do útoku i nezapomenutelný brankář Králíček. Právě on přiťukl míč Slukovi a ten vyrovnal na potřebných 2:2. Cestu veselým autokarem z Tábora do Prahy se zastávkou v Králíčkově bydlišti Nespekách pak leckteří účastníci zájezdu málem odstonali... Kromě už jmenovaných hráčů připomeňme i další osobnosti poslední divizní éry Admiry: Roučku, Šamšu, Chalupníka, Boštíka, Šimka, Kabrnu, Dobeše, Jarolímka, Jana Zlatníka, dále Holečka, Kupčíka, Dvořáka, Kubányiho, Petráka atd. Od ročníku 1996/97 patří tedy k Admiře opět přívlastek ligový klub, přesněji - účastník ČFL. Mužstvo do III. ligy přivedl trenér Z. Peclinovský, kterého vystřídal později Fr. Mysliveček a toho pak nahradil Fr. Adamíček. Po něm usedl na trenérskou lavičku Jos. Hloušek a nyní mužstvo trénuje M. Beznoska. Za šest let účasti v ČFL obsadila Admira/Slavoj jednou druhé a jednou třetí místo v konečné tabulce. Získala si respekt a uznání všech soupeřů a stala se v českém fotbale uznávaným pojmem. K nejvýraznějším fotbalistům, kteří v ligové soutěži oblékali černobílý admirácký dres, patřili nebo ještě stále patří Petr Králíček, Oldřich Meier, Miroslav Miller, František Jakubec, Petr Pfeifer, Petr Krištůfek, Michal Jiráň, Dan Smejkal, Zdeněk Vopat, Zdeněk Houštecký, František Kollár, Jan Zelenka, Martin Mašek, David Filinger, Jan Míl, Tomáš Procházka a další.

Bohužel, především fakt, že klub musel v ročníku 2002-2003 kvůli nezdařené rekonstrukci travnaté plochy na stadionu v Kobylisích využívat hřiště Meteoru VIII v Libni a dorosty v Mratíně, byl hlavním důvodem sestupu A-mužstva z ČFL a starších dorostenců z divize. V novém soutěžním ročníku, konečně zase v domácím prostředí, byl A-tým zařazen do divizní skupiny B a dorost do přeboru Prahy.
Ovšem i z divize jsme po roce sestoupili, a to z 13. místa, neboť jsme ze všech týmů umístěných v divizních skupinách na tomto místě získali nejméně bodů…
Dva roky jsme potom hráli Pražský přebor. V něm jsme skončili nejprve na pátém místě. V roce 2005 jsme vyhráli Pohár Pražského fotbalového svazu. Ve dvoukolovém finále jsme zdolali Zličín 3:2 a 2:1.
Rok poté, po strhující stíhačce s Přední Kopaninou, jsme Pražský přebor vyhráli o čtyři body, čímž jsme se opět vrátili do divize.
Tu hrají po vítězství v Pražském přeboru před rokem vcelku úspěšně i naši dorostenci.

Svědčil nám i Český pohár!

V posledních letech dosáhl náš A-tým i některých pozoruhodných výsledků v Poháru Českomoravského fotbalového svazu. Tak například v roce 1994 vyřadili naši hráči v 1. kole Pelhřimov na jeho trávě po remíze 0:0 lepší střelbou kopů z pokutové značky 4:3. Na tomto výsledku nám hodně záleželo, protože ve 2. kole čekala postupující tým ligová Sparta. Její start na Admiře 2. srpna pak byl pro Kobylisy fotbalovým svátkem a náš divizní celek určitě neudělal ostudu, neboť prohrál čestně 1:4, když admiráckou branku vsítil Maršoun. Už o rok později jsme v 1. kole pohárové soutěže vyřadili třetiligový Most po remíze 1:1 (branku Admiry vstřelil Kubányi) a rozstřelu 4:2, ve 2. kole jsme zdolali překvapivě tehdy druholigové Ústí 2:1 (za Admiru Šamša a Nebeský junior) a ve 3. kole nás čekala ligová Viktoria Plzeň, vedená známým trenérem Jaroslavem Hřebíkem. Ten nakonec z Kobylis odjížděl hluboce zklamán, což vyjádřil hořkým úsměvem a sebeironickým povzdechem na adresu našeho klubu: "Nemám vás rád..." Admira totiž 27. září 1995 Plzeňáky vyprovodila výsledkem 2:1 (naše branky do ligové sítě stříleli Sluka a Chalupník). Až ve IV. kole zastavili tažení naší divizní jedenáctky pohárovou soutěží jiní ligoví profesionálové z Jablonce, když u nás vyhráli možná až příliš hladce 0:4. Ovšem největšího pohárového úspěchu jsme se dočkali v sezóně, kdy jsme se chystali k oslavám 90. výročí vzniku klubu. Na podzim 1998 to začalo jasnou výhrou v 1. kole 4:0 nad Motorletem, který si za domácí prostředí zvolil Hostivice. Gólově se prosadili dvakrát Vomáčka, jednou Cacák a L. Kučera. Ve 2. kole přijela do Kobylis ligová Viktorka Žižkov s trenérem Bielikem. Utkání se hrálo ve středu 9. září, v den, kdy bylo oznámeno, že branku Žižkova bude hájit navrátilec ze Španělska Petr Kouba. Tato zpráva zřejmě rozhodila brankáře hostí Kobra natolik, že Viktorka u nás po jeho chybách prohrála 3:2 (branky Filinger 2, Vopat).

Připravil Mgr. Aleš Pivoda


Archiv stránek A/S: ročníky 2001/2002, 2002/2003

Starší aktuality
Soupiska A-týmu
Naši střelci
Mládež
Čísla z ČFL
Archiv stránek A/S: ročník 2003/2004

Starší aktuality
Soupiska A-týmu
Naši střelci
Čísla z divize