Změna je život. A tak po dlouhých osmi letech zamířil František Peřina místo na trenérskou lavičku na tribunu. V pozici sportovního ředitele Admiry, třetiligového klubu z Kobylis, už sleduje počínání svého nástupce Vasila Boeva. O tom, jak se v nové roli cítí a zda mu trénování chybí, se Peřina rozvyprávěl pro web fotbalpraha.cz.
Letní pauzu po letech trávíte v nové roli. Jak si ji užíváte?
Moc s ji neužívám. (usměje se) Práce okolo áčka a rezervy je dost. Měl jsem týden volno, pak byly aktivy, řešila se hřiště pro přípravu. Ale baví mě to.
Neříkejte, že se nedostavila nostalgie, když přišel třeba první přípravný zápas a vy jste nešel na lavičku. Netáhlo vás to tam?
Musím přiznat, že když to bylo poprvé, bylo to zvláštní, být za klandrem. Ale měl jsem to srovnané. Samozřejmě vám bleskne hlavou nějaký nápad, co bych třeba udělal jako trenér, ale Vasila jsme na trenérský post vybírali dlouho. Víme, jak pracuje, je to sladěné. Není nejmenší problém. Do ničeho mu nemluvím a nebudu mluvit. Vybrali jsme dobře a nebyli jsme překvapení tím, jak to je.
Takže jste místo na tribuně přijal za své?
Nemám pocit, že už bych měl být někde jinde než za klandrem.
S trenérskou kariérou je tedy konec?
Nikdy neříkej nikdy. Ale já myslím, že je to jasně dané. Určitě nebudu na sto procent trénovat nikde jinde než v Admíře a dovolím si říct, že už nebudu trénovat ani v Admiře. Věřím Vasilovi, že se pod jeho vedením tým zlepší. Herně i výsledkově. Jsem realista, na lavičce jsem byl osm let, kluci už věděli, co jim budu říkat, chtělo to změnu. Pracovali jsme na tom a teď k tomu došlo. Moje hranice byly dosaženy. Jsem spokojený s tím, co jsem jako trenér dokázal.
Možná moc lidí ani neví, že jste měl našlápnuto do velkého fotbalu i jako hráč. Byl jste v Dukle…
Hrál jsem tam devět let, ve dvaceti přišlo zranění zkřížených vazů, což mi kariéru ukončilo. Začal jsem se věnovat trenéřině a ani jsem si nemyslel, že to dotáhnu takhle vysoko. Ale co mi fotbal na jedné straně vzal, to mi tady vrátil. Ale našlápnuto jsem jako hráč měl, to je pravda.
Teď jste dál a opustil jste i trenérskou lavičku. Přijde mi, že jste to vzal v pohodě a bez nervů.
Myslel jsem si, že mi trénování začne časem chybět. Ale myslím, že to nejtěžší přišlo teď na začátku a postupně se to všechno srovná. Vyrovnávám se s tou změnou dobře, protože vím, že musela přijít. O osmi letech v roli trenéra jsem mluvil, k tomu si přidejte věk, zdraví. Už loni jsem si říkal, že skončím, ale nakonec jsem to dotáhl do šedesáti. A prostě přišla chvíle, kdy bylo třeba dát týmu impulz, co se týče trenérské náplně. Co se týče nějakého systému, ten se snažíme na Admiře držet. Budu se snažit Admiře na maximum pomáhat v současné roli.
Lidé se ale musejí pořád a dokola ptát na vaši novou roli a vyzvídají, ne?
Přesně tak to je, po těch letech to pro hodně z nich bylo překvapení. Znovu opakuji, že to muselo přijít, cítil jsem, že přišel ten správný čas.
Co na změnu říkají doma?
Myslím, že to je v mnoha ohledech stejně časově náročné. Ostatně on tam byl souběh těch funkcí, takže mně teď ubylo trénování. Bylo to složité skloubit, když chtěl dělat člověk věci pořádně a na sto procent. Měl jsem skvělé asistenty Martinice a Sobotku, teď jsme se rozhodli pro řešení, že místo mě bude hlavním trenérem Vasil.
Za osm let máte určitě spoustu zážitků v roli trenéra. Najdete nějaký nezapomenutelný?
Zažili jsme časy dobré i ty horší. Logicky jsme byli s něčím spokojení více, ale taky byly momenty, které nebyly zrovna růžové. Dvakrát se nám nepovedl podzim, ale vždycky jsme se s tím srovnali. Měl jsem štěstí, že jsem na Admiře zažil skvělou generaci hráčů – Martinice, Herce, Zahálku, Mošnu, fakt bych jich mohl jmenovat spoustu a já nechci na nikoho zapomenout. Nezapomenu na zápasy, kdy jsme hráli v MOL Cupu s ligovými týmy, nebo když proti nám hrála Sparta generálku se všemi hvězdami v sestavě. Zážitků byla spousta, je a bude na co vzpomínat.
